Nad čím se raduje skřivánek malý,
zamířiv k oblakům do modré dáli,
ku které lítá,
sotva že svítá,
nech ještě pod mlhou dřímají skály.
O čem si povídá potůček v lese,
nad nímž se lehounká lodyha třese,
kterou vždy vánek
kolébá v spánek,
jak se jen podvečer k vrcholům snese.
O čem si šeptají bělostné břízy,
motýl kdy zlatý v jich korunách mizí,
co sladce bolí
křepelku v poli,
tu když je cit náš tak jarní, tak ryzí.
Co horstva znamená duhová páska,
o čem sní ledovců vznešená kráska,
to všechno cítí –
tvorstva že žití
prochvívá bůh a ten bůh že je láska.