Oj, otčino má, otčino!
kdy probudíš se ze spánku?
kdy zaplane v tu naši noc
nach skvoucích ranních červánků?
kdy radostným zas ruměncem
tvář lidu vzhoří zmučená,
zrak zaleskne se, v nějž se být
zdá věčně slza určena?
Kdy zazpíváme sobě zas
v té tiché české chatrči,
jež opět bodře po letech
se pousměje ze smrčí?
kdy nočních mátoh směsice
pryč prchat bude z našich hor,
kam bratry tábor nadšené
zas svolá v jarý rozhovor?
Kdy boj nám bude svatým zas,
a vlastencova ctěna cnost,
že vůle vzpruží klesání
a víra potře pochybnost? –
Až zoufat – doufat ustanem,
a uznáme, žeť spasení
jen v práci v roli dědičné,
jen u vědě, jen v umění!