Při svitu luny
citery struny
rozechvěl Valentin v sadě,
když malá sestra
kvítečka pestrá
věsila po letohradě.
Na svlačce stonku
po bílém zvonku,
v zvoncích po kapce rosy,
a hocha píseň
v kalíšků tíseň
ozvěnu uschovat nosí.
Blažené šero.
„Synu i dcero“ –
z povzdáli šeptáno matkou –
„umění s ctností
duch váš že hostí,
ach, to mi útěchou sladkou!“