Co máme zde v té říši světa,
ne-li svá luka plnokvětá,
ne-li své hory strmé, vážné,
jak řady kmetů, voje strážné?
Co máme v širé zemi celé,
ne-li svých bratrů srdce vřelé,
souhlas jich, stejné snahy, touhy,
zpomínek, žalob nápěv dlouhý?
Aj, což tu máme pod oblohou,
ne-li svou půdu přeubohou,
zrosenou krví, kterouž plane
drahý kraj vlasti milované?
Kde je dar větší z boží ruky,
než ten náš jazyk čarozvuký,
tak plný sladkosti a síly,
jejž věky útrap nezmrtvily?
Kdož by se divil, vroucím vznětem
že chceme válčit s celým světem,
bude-li třeba, v seči slavné,
o svoje právo věkodávné?
Vždyť nikdo, z prachu do blankytu,
nechová pro nás pravých citů,
nepodá rámě s vlídnou péčí,
udeří-li čas nebezpečí.
Kdo štítem země nesvobodné,
pakli ne děti, děti rodné?
Milujem’ tebe, drahá vlasti,
v zátiší, vřavě, nad propastí.
Milujem’ tebe slovem, skutkem,
v pokoji, v půtek ohni prudkém,
hrdě a žhavě, mdle i plaše:
kéž je ti spásou láska naše.