Stojí poblíž sebe dva sousedé staří na skalnatých vrších obklopeni bory, vzdorují tu časům, kteří všechno maří; severně jich chrání krkonošské hory,
oni sami střeží Syřenov a Lhotu se hromádkou chatek, se skupinou dětí; jsou to staré hrady, kterým o šumotu staré slávy šeptá mech, jímž vítr letí.
Na Bradlec i Kumburk za stejného věku vyvolal bůh v život děvici a juna, o kterých dí pověsť, že z dob všedních jeků zněli jako harfa, skvěli se jak luna;
tehdy kvetla ještě kouzla moc a kletí, ovšem léta přešla od těch chvil už dlouhá; jenštejnského kmene snad byl Pavel snětí, jehož s vartenberskou růží spjala touha.
Lepý rytíř Pavel se sousedkou krásnou vídali se s věží – nu, a jak to bývá a jak dít se bude, pokud nevyhasnou city z duše lidské a jich vnada snivá,
v pěkných očích něco vzplanulo jim září krásnější než duha démantových šperků, nazvali se svými před oblohy tváří Pavel z Jenštejna a Laura z Vartemberku.
Bože můj, což láska! Ale rodičové! Na Bradlci bouře, na Kumburce lkání měli důvodův, jak bouřní mají dnové, jichž se nikdy nedbá dětmi v neuznání.
Pánem z Jenštejna hněv na Bradlci zmítal, a pán z Vartenberka v Kumburce se zlobil. Měli jakés spory, jež jim ďábel splítal, že by rád byl jak ten, tak ten všechno pobil.
Tu zlý duch cos šeptal jenštejnskému pánu, a ten se svou chotí k čarodějce chvátal, kteráž předla čáry od večera k ránu – jichž by ani ve dne člověk nenahmatal;
měla tmavou chatku zrovna vedle lesa za Bradleckou Lhotou, ještě trochu výše, nescházel ni kocour, jemuž oko plesá nezřízeným ohněm z šeré babí skrýše.
Vzácný pán i dáma na třínožku sedli, žádali si léku proti velké lásce, nešetříce syna; přece trochu bledli, ale rys se nehnul v četné, vzdorné vrásce,
sliby za sliby se vykrádaly k slovu, až ten babin chlad a příkrosť měkla v tání, zaklela pak krásnou milou rytířovu ve stín bludný vzdušné, tiché, bílé paní.
Po kumburských kobkách kvílení se neslo, živou Laura byla, ale k neuzření, a když něčí rámě bolem, prací kleslo, vymáhala tajně všady ulevení,
na sousedních hradech obou zjednávala právům vítězství, když nedošla jich v žití, srdce nevěrná teď zase milovala, ten kdo oklamal, chtěl za oběť svou mříti,
Těm, kdož na Bradlci nebo v hradě rodném místo vážné práce hýčkali své choutky, zjasnila to prázdno v žití trestuhodném, kdy se stanou vášní osudu z nich loutky,
a kdo zatvrzele vnuknutím se vzpíral, toho děsila, byť starý byl či mladý, že se naposledy přece v sebe sbíral – jak to bílé paní právě činí všady.
Jenom sama jako vítr bloudívala po kumburských klenbách, po bradleckých síních; nikde se svým klidem už se nepotkala, ani v hradních kobkách, ani ve svatyních;
pro života blaho naříkala v krbě, pro svou lásku mrtvou v sadův listí suchém, že jí líto bylo topolu i vrbě, jak by také byly zakletým zde duchem. –
Do Pavlova srdce zahryzla se bolesť, jejíž zuby, plné nejprudšího jedu; vymýšlel si hrozby, prosil boha o lesť, ale čarodějka byla jako z ledu,
nedojata pláčem, ani zoufalostí, ani rytířovou prosbou v prachu země, moh’ si vyrvat srdce, obnažit své kosti: ona jenom okem blýskávala temně.
Avšak lidské vzdory zviklají se smrtí. Čarodějku v lože nemoc ukovala, černou krev jí ssaje, vazby svalův drtí, až i z hříchu lítosť na hruď zaklepala.
Dala prosit Pavla, by zavítal k loži, sípala, že jenom ďábel vše to zplodil, slibovala říci – při dobrotě boží, jak by rytíř pannu zase vysvobodil.
Měl jít ke studánce, kteráž podnes ještě tamhle pod myslivnou syřenovskou vidna, vody sobě nabrat, a ji v kapky deště rozptylovat cestou ruka měla klidná,
kdyby snad čís mocí nedošel až k cíli, by se mohl aspoň domů vrátit zase; pak měl mířit vzhůru v brány oblouk bílý na Kumburce, kde zní kročej ve ohlase,
a dál na nádvoří hradním u žaláře z košatého dubu hbitě utrhnouti devatero větví, které kvetly v jaře ve chumáček hebký ze suchého proutí,
po třech povázat jich ve tři kytky svěží, ty že otevrou mu jizbu na severu, nový – poslední kde Lauřin oděv leží; takže zmizí kletba, ku radosti věru.
Jak to rozplesalo bradleckého pána z toho viděti, že čarodějku líbal. Jeseň byla – země v soumrak zahloubána, rytíř něžně se i ku kopřivám shýbal,
ke studánce mířil, ale – běda, běda! z krtčích děr naň hledí příšerných sta očí zakalených, rudých, a každé ho hledá, a každé se za ním, světélkujíc, točí.
Všady cestou k patám hadi se mu věsí, každým krokem v cestu žhoucí padá kláda, před ním, za ním, nad ním vyjou, křepčí běsi; v potu stydlá skráň by zdřímla sobě ráda,
ale srdce touží po kumburské růži; hle, tu v lese pláče dívka lepotvárná... rytíř omámen; – však už se zase vzmuží, pekel osidla i v dívčím těle marna. –
Natrhal si větví zázračného dubu, porážeje všechnu černokněžní slotu, až se octnul v jase jako u cherubů, kde jej tisíc tužeb poutá ku životu.
Ze severní jizby Laura vyšla drahá, krásnější než dříve, skromna, jímající, na lem řízy bílé, by jej líbal, sahá rytíř klečící s planoucí zřítelnicí.
Synu hrdinovi nebráněno více. Na Bradlec si Pavel kumburskou ved slečnu, do svatyně spolu slavně kráčejíce, poznali své ráje ve své lásky věčnu. –
Dnes už z oněch hradů jsou jen zříceniny, ale odlesk dějů dosud se v nich kmitá, ba i pahýl dubu, jejž kol bory stíní, dosud vyráží a motýl nad ním lítá. –
Cookies on Poetry Cove