Vichr skučel, blýskalo se,
hrom už bouřil, duněl, rachotil;
tu se Prokop pod peřinou
samou bázlivostí zapotil.
„Nač se báti?“ pravil Vojslav,
jenž byl věru jiný klučina,
„zítra bude zelenější
každý les, i sad, i lučina.
Ovšem blesky jen jen sviští,
ale co je na tom hrozného?
já v tom vidím velkou krásu,
která slaví Tvůrce moudrého.“