Den šerý, jesenní, zplál v posled červánkem,
když dole už se tmělo,
hrad starý zahalil v ten závoj růžový
své vráskovité čelo;
dech větru s šelestem v houšt keřů opřel se,
jež divoce tu bují,
a smutné topoly zde tmavé hlavy své
jak v pozdrav ukloňují,
jak v tichém loučení, neb vítr bouřlivý
jim všechno listí střese,
i sadu hradnímu – kdy z nikad k odporu
se hlásky nepovznese –
Hrad bouři vzdoruje, ten starý, sešlý hrad,
a údol halí pára –
tak chladno, chladno kol – – jen skráň má palčivou,
kde skrytý plamen hárá.
Já větru naslouchám, jak lítá po hradě
a bije v skalné boky,
a teskně dívám se, jak bloudí po valech
můj démon černooký – –