Jak růži zbožňuji! tu růži běloskvoucí,
jež svítí na keři jak luna snivě vroucí,
kdy stříbří mraků houšť,
i jinou bělostnou tu růži s blahou vůní,
jež vniká paprskem v šeř myšlénkových tůní,
kdy zeje v ňadrech poušť.
I zovu sličnější tu bledou květů krásku
než růži červenou, jež značí lidem lásku;
a čistý, vonný skvost,
ač stejně planoucí jak lásky věčná síla –
ten ku příteli vznět – ta v rudých růže bílá,
mně nejvzácnější host.
Je svato přátelství, a neschopna ho duše,
jež s city mělkými zní do života hluše,
v níž nehárají sny;
toť píseň překrásná, jež zní k nám z vyšší říše,
a pro niž zemříti zde zatoužíme spíše,
než zbavit jí své dny.
Jak oko blaženo, kdy tone v zřítelnici,
jež jemu rozumí, s ním v tužbách souhlasící!
je v žití šťastno dost!
Jak srdce plápolá: kéž do krušné i skvělé
tvé dráhy alespoň vždy bílé růže stele
má vroucí oddanosť!