Přicházím tu v kvapném letu, abych – – – – – – To je paměť! U všech všudy! teď jsem zabřed’ do ostudy.
Co si o mě posluchači jenom pomysliti ráčí, když tak jako pařez v kleči stojím tu a váznu v řeči?!
Ale tak to často bývá, že mne paměť opouštívá! nejspíše však v onu dobu, když chci nevoli a zlobu
nad tou lidskou křehkostí světu uvést k známosti. K dosvědčení toho příkladů vím mnoho;
k lepšímu z nich vám několik tu dám. Podlízavec utrhačný svolá přátel počet značný,
by jim hlásal ve svém kruhu, co jde vlasti naší k duhu. Mluví mnoho v řeči dlouhé, ale jsou to klamy, fráze pouhé;
národovcem upřímným chce slouti, ale práva historická kroutí. Národovce takového zakřiknul jsem z hněvu svého:
„Ty chceš býti pravdy posel? ty jsi spíše velký – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl.
Písálek tu vyskytne se, české básně psáti jme se; píše, jako hrom když bije, až se mu pot s čela lije –
ale jest to sláma pouhá, kteroužto se Muzám rouhá. Veršovníka duba okřiknul jsem zhruba:
„Ty chceš býti vlasti chlouba? ty jsi spíše hrozný – –“ co pak? To je paměť – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl.
V tento, kdesi v Trantárii spískali si patálii; měli na statisíc bodáků, na statisíc statných vojáků.
Zdálo se, že Trantárové v boji budou vítězové; neboť táhli s nadšením proti nepřátelům zlým.
Vypadlo to bledě ale, neboť ono – a tak dále. Tu jsem sobě na to šňup’: „To jste vůdce? to jste – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. Pěvec jakýs, nedouka, zpěvem páše uším muka,
v hrdle prý má tony hladké, jemné, stříbrozvučné, sladké. Hej Slované se zápalem zpívá, však pro Wacht am Rheine stejně nadšen bývá.
Hřívna zpěvu skvostná prý mu dána – zatím chlapík zpívá jak vrána. Takovému kokrhalu řek’ jsem přímo bez obalu:
„Stříbrné že máte hrdlo? poslouchejte, vy jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl.
Jeden světu stále hude, na cestách kde bloudil všude; co kde viděl, co kde zkusil, jakých strastí zažít musil.
Cára viděl v Cařihradě, Sultána pak v Petrohradě; Dunaj viděl u Berlína, Vltavu zná od Kolína;
ve všem chválí cizozemce, v Čechách vidí jenom Němce. Takovému vyprávěči odseknul jsem ostrou řečí:
„Že jste prošel světa půl? Já vám povím, vy jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl.
Divadelní herec jeden, nastrojenou chválou sveden, vězí v bludu velikém, že jest nejmíň Garrickem.
Na radu svých přátel nedá, první úlohy jen hledá, a když proved’ dosti bídně mnohou, mní, že na vlastních již stojí nohou.
Všude na odiv své umělectví staví, ač že o chválu mu nejde, povždy praví. Vychloubač ten drzý vyplacen mnou brzy.
„Marnivosti že jste prázen? Já vám povím, vy jste – –“ co pak? To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl.
Víme, jaké pěkné kusy prováděli v Čechách Prusi; ale známa jest též věc, že tak mnohá dívka přec
navzdor naší vlasti zvykům pruským pánům důstojníkům věnovala srdce své v lásce vřelé, ohnivé.
Takovéto panně pronesl jsem k haně: „Miluješ-li, dívko, Prusa, to jsi za to hodná – –“ co pak?
To je paměť! – co jsem říci chtěl, šťastně jsem vám zapomněl. A tak téměř každou chvíli, když se v řeči blížím k cíli,
hlava má vrtkavá z nenadání dopustí, že mne paměť opustí;
já pak, jindy bystrý dost, ztratím ducha přítomnost, a než paměti zas nabudu, již jsem propad’ zlému osudu.
Nežli tedy deklamovat, chci se raděj někam schovat, abych ušel posměchu, maje jedinou tu útěchu,
že než odejdu zde z těchto plání, aspoň za mlčení dojdu zatle – – co pak? To je paměť!
Cookies on Poetry Cove