Nechť je milostenka má
bohata a vznešena,
králem třeba otec její –
nedbám nic a jen se směji.
Na ohnivém koníku
sjedu pro svou militku,
unesu ji v čilém letu
navzdor moci, navzdor světu.
Kdyby drahou dívku mou
jímal žalář hrůzou svou,
i tu vítězství své slavím,
okovů ji mocně zbavím.
Kdyby v středu moře snad
dívku mou kryl pevný hrad,
celé moře hbitě zbrodím,
milenku svou osvobodím.
Kdyby oheň zhoubou zlou
obklíčil již dívku mou,
z žaroviště katy strhnu,
pro dívku se v plamen vrhnu.
Kdyby byla děva ta
v říši duchů zakleta,
nebojím se děsných zjevů,
obrům vyrvu tu svou děvu.
Než však – otec milky mé
u nás koželuhem je;
on mi nechce dát své robě:
„Bože, co jen počnu sobě?“