Dovolím si, ctěné dámy, pohovořit chvílku s vámi. I k těm pánům, kterým zde o kritiku jenom jde,
promluvit chci slovo krátké na důkaz, jak bývá vrátké, a jak u mne v ceně padlo mnohé česko pořekadlo.
Čech, ten mívá u příkladu faleš za velikou vadu, proto říká ve svém zvyku: „Co na srdci, to na jazyku.“
Já co Čech se jevě světu, povždy ctil jsem tuto větu, a tak vůči národu pravdě jsem jen průchodu
zjednati se vynasnažil. Za to důvěry jsem zažil v úzkém ba i širším kruhu, u přátel i jiných druhů.
Protož kdo mne jednou znal, slovům mým hned víry dal. Zajisté by na mou věru každý jiný za důvěru
takovouto mnoho dal; mně však nesla jenom žal, a já pro ni zažil v skutku mrzutostí jen a smutku.
Musím tady ku své škodě přiznati se ku nehodě. Když chci totiž ostrou řečí slovům svým dát důraz větší,
tuť pak – ovšem maličko – přeskočí mně kolečko, a, jak již tu smůlu mám, já si za- za- zakoktám.
Přišed jednou do úřadu, poprosil jsem pana radu, aby vzhledem na mou tužbu udělil mi ňákou službu.
Rada znal mé schopnosti, vůbec moje vlastnosti, pravil tedy přímým hlasem svým: „Tužbě vaší rád tu vyhovím,
protož mi jen přímě řekněte, sekretářem-li být sobě přejete?“ Krev se mi tu k hlavě žene, a já kvapně zvolám: „ne- ne-“
Rada jako v překvapení ve tváři se náhle změní, a pak, celého mne změře, ukáže mi prudce dveře.
A já přece přímě, rovně chtěl jsem říci: „Nevýslovně!“ K tetičce jsem docházíval, když jsem v kapse prázno míval.
Teta měla peněz dosti, pročež ve své útrpnosti začasto mi pomáhala, mnohou zlatičku mi dala.
Jednou chtěl jsem žádat tetku, by mně darovala pětku; ale že jsem neměl dosti k také prosbě zmužilosti,
počal jsem dřív okolkovat, o nesnázích vypravovat. Tetka mne však pochopila a hned vlídně promluvila:
„Znám již, hochu, nesnáz tvou, spokojíš se s desítkou?“ V kvapu zakoktám se: „To- to-“ Teta se tu vztýčí: „Co to?
Nestojíš snad o desítku? Jdi mi z domu, čistý kvítku, zhýralce se odříkám!“ Tak soudila teta o mně,
a já přec chtěl říci skromně: „Tolik ani nežádám.“ Dívenku jsem poznal švarnou, české matky dceru zdárnou.
Byl to prostý, jemný kvítek, jedno z oněch skromných dítek, jimžto v rodinném jen kruhu bývá volně a jde k duhu.
Denně sedali jsme spolu, o svých slastech, o svém bolu častokrát jsme hovořili. Jednou sami jsme jen byli;
já tu hledím na svou krásku, chci jí vyjevit svou lásku, cit, jenž mne k ní mocně váže – v tom se ona sama táže,
líbě opřena jsouc o mne: „Cítíte přec něco pro mne?“ Já tu v slasti zvolám: „La- la-“ Dívka náhle zčervenala,
zaštkala a zase zbledla, z pohovky se rychle zvedla, a než srozumněl jsem ději tomu, kázala mně ostře, bych šel domů.
Tedy ono pouhé la – la za urážku hrubou vzala, a já chtěl přec na otázku její odpovědět: lásku.
Takových a podobných malérů a nehod zlých mohl bych vám sdělit více, jimiž ona krutá zlice –
myslím chybnou výřečnost – trápila mne dost a dost. Docílil bych další řečí nehody snad ještě větší,
že by totiž snadno dost celá slavná společnost do té samé vady padla, a chtíc podlé pořekadla:
„co na srdci, na jazyku,“ vyřkla by snad jenom: „Dí- dí- !“
Cookies on Poetry Cove