Poživ piva plzeňského,
divný jsem měl jednou sen,
zdálo se mi, že jsem v nebi
za vrátného vyvolen.
Úřad ten byl těžký dosti,
neboť lidé druhů všech
do nebeské brány vejít,
měli velmi na pospěch.
Jak jen vešel, tu již každý
poučeným býti chtěl,
na koho by v nebes říši
se as obrátiti měl.
Hopkem přikvapí tu čile
ošumělý panáček,
avšak pyšně hlavou kroutí,
jako první světa rek.
„Mon ami“ tak hned se táže,
„kde tu salon nebeský,
v němž by důstojně moh bydlet
slavný frisér francouzský?“
Angličan tu přivalí se,
zývne, zkroutí tučnou tvář,
pak se táže: „Goddam, kde tu
telegrafní kancelář?
Zapomněl jsem paní říci,
že mám na kvap umírat;
by neměla starost o mne,
chci jí telegrafovat.“
Vídeňák se poohlíží,
kde je hec neb štvanice,
Rus se starostlivě táže,
je-li v nebi sanice.
Prušák křičí: „Zdaž pak najdu
v národech tu rozkol as,
abych přece pro svou kapsu
mohl anektovat zas?“
Bavor po pivě se táže,
Turek hledá sídlo žen,
Maďar víno chce a rvačky,
Polák sám chce bydlet jen.
A tak každý s jinou vchází;
naposledy vejde Čech.
Ten se u vchodu hned táže:
„Prosímich, kde pak je tady kontribučenský úřad?“