Minulého roku před vánoci
povstal v městě našem požár v noci;
sotva oznam ohně hlásný dal,
již se lid náš pro stříkačku hnal.
Nastojte však – stříkačka v té době
čtyry bečky zemčat chová v sobě,
jež tam dráb náš, Vondra Zakysal,
z nedostatku sklepa nasypal.
Lid se chápe zemčat, – co jen síly stačí,
vše se ku pomoci kvapné tlačí,
a než hodina as vypršela,
stříkačka již prázdná k ohni jela.
Oheň, který z prvu mírný byl,
později se strašně rozšířil,
a že stříkačka již pozdě jela,
hořejší čtvrt města celá vyhořela. –
By se ale pro budoucí čas
v pádu ohně se stříkačkou zas
takováto nehoda víc nestala,
moudrá rada městská mandát vydala,
aby dráb náš, Vondra Zakysal,
zemčata svá jinam ukládal.
Avšak na odmluvu drába toho,
že si letos koupil zemčat mnoho,
a že nemá kam je uložiti,
jal se purkmistr jej osloviti:
„Uváživše, co dráb Vondra sám
tuto dobu v pravdě přednes nám,
z milosti mu chceme povoliti,
zemčat do stříkačky uložiti,
avšak pouze pod tou jedinkou
nepřekročitelnou výminkou:
před ohněm že nejdél na tré dni
stříkačku vždy řádně vyprázdní.“