Na dnu srdce hlubokého
Duše moje sedá ráda,
Tamo svoje zádumčivé
Touhyplné písně skládá.
I tam na dnu perly sbírá,
Z nich si skvostný čelák vije,
Tím však ozdobená šperkem
Přece ještě touží, nyje.
Nad ní mocné moře hlučí,
Vlna vlnu vzhůru žene,
Ejhle, vlny radují se,
Jarním sluncem pozlacené.
Jenom duše moje sedá
Na dnu srdce hlubokého,
Roztoužená zpívá písně
O slunci jara jiného.