Hostýne, Hostýne, otče náš,
Co tak smutně na nás se díváš?
Nedívej se smutně na rod svůj,
Vinu svou již poznává rod tvůj.
Vzniká v něm již cit národnosti,
Aj dočkáš se na něm radosti.
Zotvírá mu srdce tvůj pohled,
Nadějný mu v srdci roste květ,
Oko jeho k tobě se dívá,
Píseň jeho chválu tvou zpívá.
Ráno vychází již nad tebou,
A rod pod tebou již hne sebou.
Aj my hnusně více nespíme,
Ale všickni již se budíme.
Hostýne, Hostýne, otče náš,
Věrné syny, věrné dcery máš!