Vidíte tam onu horu Nad krajinou strmící? – Jak mdlý obr odpočívá A do krajiny se dívá
Tam hrad v rumech ležící. Jsou to zbytky Vilagoše, Hradu druhdy slavného – On už z mrtvých nepovstane –
Ač tisíckrát nad ním zplane Světlo slunce nového. Sovy, vrány a krkavci Mají nyní stánek v něm –
A v půlnocí v jeho síni Budějí se mrtvých stíny V pustém hradě rozpadlém. Zříceniny Vilagošské
Mutně dolů hlídají – Jak dojaté smrtným bolem; Vesele však ejhle kolem Háje, louky zkvítají.
Pod rozpadlým starým hradem Otvírá se rovina Jako přichystaná k boji – Tam na poli ejhle stojí
Neúhledná dědina. Jmenuje se jako zámek, Světoznámý název má – Maďar jméno to proklíná –
Na rovině se vypíná Tam ohromná mohyla. – – Až na pole Vilagošské Vede Görgey houfy své –
Tam je osud očekává, Mohylu tam vykopává Republice Maďarské. Osud ve podobě Rusů
Zamezil jim cestu tam, Jako mlhy, jenž je kryly A se nyní rozdělily – Tak kryl jejich duše klam.
Klam, že nové slunce vstalo Nad Uherskou otčinou, A že neuhasne více, A že všechny jiné svíce
Sblednou před tou jedinou. Klam ten nyní je opouští, Jejich slunce shasíná – Hle severní strašná záře
Padá jim na bledé tváře – Hrana zvučet počíná. Na poli u Vilagoše Orel let svůj dokonal:
Arthur Görgey, vůdce smělý, Rychlonohý, mlhoskvělý Vojsku ruskému se vzdal. Hle korouhve trojbarevné
Klanějí se před Rusem – Hle od štěstí opuštěná V prachu leží přemožená Přepyšná Maďarská zem.
Mnohý husar koně svého Vlastní rukou zastřelil; Nastalo, ach! bědování – Mnohý sám si ve zoufání
Smrtnou ránu zasadil.
Cookies on Poetry Cove