Solnok.

Solnok, Solnok – smutný hlahol Rakouskému vojínovi, Nejsmutnější udatnému generalu Kargerovi – Ač ztraceno jest bojiště – čest je mužně obhájena, Také vítězosláva již Rakušanům navrácena.

Vše ostatní moc odtamtud byla ke Kápolně táhla, Aby palmu tam květoucí smělým ramenem dosáhla – Tam i všude v Uhrách statně zbraň císařská bojovala – Windischgrätzova však hvězda k cíli nešťastnému zvala. –

U Solnoka opuštěný Karger mešká s malým vojem – Damjanič se tajně v noci blíží s pohyblivým rojem – S jiným sborem hrabě Vecsej spěšným krokem se přihání – Voj Rakouský překvapený směle, udatně se brání.

Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvítající: Jaké to ranní ptactvo sem tam bleskem lítající? Jaké jsou to ranní zpěvy, jenž se děsně ozývají? Moraně se oběť koná: vojska dvě se potýkají.

Sněhy trávě ustupují – zem se znova jarně zdobí – Avšak jako pod sněhem též pod kvítím se tají hroby – Velebně se slunce vznáší nad krajinou zkvítající, Vrhá svoje zlaté střely na dvě vojska bojující.

Hej Poláci pod Vysokým dnešní bitvu započali, S chutí na Slovanské bratry v vojsku Rakouském se hnali. Jak se zaradoval Sarmat, anť Slovanskou krev prolívá! – Mstivý osud na Poláka v bitvách Uherských se dívá.

I hned ve císařském vojsku bylo slyšeti volání: „To Poláci! – žádné s nimi, žádné od nich smilování! Hurrá, bratři, žádný pardon neberte a nedávejte! Poláci to jsou, Poláci, bijte je a zabíjejte!“ –

Padaly na Polské bratry palaše Polských dragonů – Hle čtvrtina lancierů byla užuž padla s koňů, Neboť jejich lehké čapky chránily jim hlavy špatně, Ale také jejich píky hejsa! bodaly vydatně.

Prápor myslivců Moravských počal na Maďary pálit – Musí se rekovství jeho – ačač marné bylo – chválit; Též Karlovi bojovníci*) stáli v krutém boji pevně, A též hraničarský prápor dokázal hrdinství zjevně.

Dělostřelectvo císařské, ač má jen dvě batterie, Ráz po rázu neunavně hromem do Maďarů bije; Maďaři však ze čtyrycet kanonů do našich pálí – Dlouho naši v hromobití jako skála pevně stáli.

Zatím po železné dráze parovůz jel do Abony, Aby o tom přepadnutí zprávu nesl Ottingrovi; Ten se svými rytíři se dal na cestu bez váhání, Wallmodovci, Hardeggovci pospíchají na sedání.

K Solnoku než dorazili, mnoho zatím krve teče, Je to na bojišti obraz kruté lidomorné seče. Císařští opouštět musí most a táhnout se do města – Kady táhnou – zrůžověla v okamžení celá cesta.

Také město Solnok vstalo proti vojsku císařskému, Aby mocně pomáhalo ku vítězství Maďarskému; Voj Rakouský bez ustání nepřátelům odporuje – Avšak sedmkrát silnějším poznenáhla ustupuje.

Slyšte! – v dálce trouby znějí – radostné to zvěstování – Českomoravští rytíři pospíchají na sedání – Už se jejich bílé pláště, jejich zbraně v slunci skvějí, Už je slyšet koňský dupot – blíž a blíže trouby znějí.

Ejhle tu se obraz mění – husaři hej bojechtiví Letí proti kyrysníkům spěšně jako čerti živí; Proti nim se železníci ženou žádostiví boje – Ale hned se rozletěly kolkolem husarské roje.

Kyrysníci co zeď pevná Maďarský roj odrážejí A svým bratrům obklíčeným mocně ku pomoci spějí; Maďaři se zastavili, neb železná zeď jim brání – Obě strany ustoupily – dokončeno je sedání.