Rudá růže v rajském stála sadě; Vezdy květouc nikdy neodkvětla, Vezdy v plné stála jarní vnadě, Nebo nikdy slunečního světla
Neubývalo tam na věčnosti, Aniž staroba jí mízu hnětla. Růže, účastna dokonalosti, Květla tisícerá dlouhá léta
V říši neproměnitedlnosti. Věčnost co moře okolo květa Tekla – neplynnými však vlnami, Tou vlastností časného jen světa;
Aniž chladnými vánek křídlami Rajských květů zápach nesl dále; Růže sama se svými touhami Stála – byla kvítko dokonálé,
Musela však věčně darmo nýti, V samém ráji žádat neustále. Dokonalost neblažila kvítí, Co mu bylo po dokonalosti?
Nechtělo jen kvésti, chtělo žíti, Chtělo jako zemské kvítko rosti, Radovati se a též zahynout, A se z jara ku nové radosti
K novému životu zas vyvinout: Neb smrt není hrozná, zoufat dává, Věčné žití když nemožná minout, Aniže bláho nepozůstává
V dráhné době, často okamžení Náhradu za dlouhý žel podává. Slitovav se mocnému toužení Anjelu kázal, sluhovi svému,
Pán růžiny touhy vyplnění. Odňav tento ji sadu rajskému A přesadiv do pozemské půdy, Oddal smrti losu časnému,
Z jara ji vidíme kvésti tudy, A se radovati, a zas hynout, K novému se však životu z hrudy, K nové radosti z nova vyvinout. – –
My zdali nejsme kvítí růžové, Podrobené zemskému počasí? Nový den chystá rozkoše nové, Jaro, léto mine, podzim chladný
Vniterný oheň růžin uhasí, Z nás se však s jarem nevrátí žádný – Kam našeho zápach vane květu? Zdali s květem hynul kvítek ladný?
Zdali mu svítí na jiném světu Slunko jasné – kdo povědít umí? Los však ať kterýkoliv nás čeká, Nova jara sny ať padnou v rumy –
Samé zkázy duše se neleká; Jedno člověk jenom tajně cítí: Že by zde nechtěl na věky dlíti.
Cookies on Poetry Cove