An Krösův němý syn meč uzřel napřažený
Nad hlavou otce – bolem jenž tím ho pronikne,
Vazby jazyka cítí roztrženy,
A „králi darujte život!“ – vykřikne.
Tak též v mém srdci dlouho zahalená
A němá moje láska k tobě byla,
Však nyní duše celá ustrašená
Mne nutí, bych ti cit svůj vyjevila.
Nyní an temně odbila hodina,
Kdež mi tě osud má na věky vzíti,
Jevím tobě, že tys byl má láska jediná,
A že mi nic dražšího v živobytí.
Však nikoli jak onen kníže, hájit
Své bláho mohu před smrtící ranou:
Když možná bylo, chtěla sem cit v sobě tajit –
Nyní můj žel nad mrtvolou zní pochovanou.