Přepadnutí.

Byla půlnoc hrobotemná – Na nebesích hvězdičky Nechtěly dnes vystrkati Svoje jasné hlavičky.

Bylo ticho – matka země Unavená dřímala, Jenom noční vánek vanul – Zem to v spaní dýchala.

Ticho – temno jako v hrobě – Avšak klame tichota – Maďarské vojíny poutá V Ernestháze dřímota:

Ale Srbi nedřímají – Pozorně se blížejí, Jako lišky – jako kuny Temnotou se loudějí.

Nekráčejí krokem pevným, Nebřinčí jim v pážích zbraň – Dříve než je Maďar vidí, Užuž vyskočili naň –

Bez hluku Maďarské stráže Doražené klesají, Handžar sahá do života – Znamení už nedají.

Už jsou blízko Ernestházu – Soukají se po zemi – Ještě některá Maďarská Stráž na věky oněmí.

Štěpán Izabaran leze Jako kočka divoká – A na mnohou stráž Maďarskou Vyskočil si z hluboka.

Izabaran s Kničaninem Přišel Srbům na pomoc, Vyvoluje on si nejradš K hrdinským svým skutkům noc –

Nebojuje on rád v šiku, Raděj pouštívá se sám Do krajiny nepřátelské – Výborný je k výzvědám.

Už je ve vsi Izabaran – Žádná rána nepadla – Dokonána byla předhra Krvavého divadla:

Ale nyní teprva měl Započíti hlavní děj – Hej Maďare, před Srbem se Dobře na pozoru měj! –

U nohou Štěpána leží Mladý honved zabitý – Vlastní svou teplounkou krví Hoch nebohý politý –

Na stráži teď místo něho Stojí Izabaran sám – Takové-li máte stráže, Maďarové, běda vám! –

Ve vsi ticho je a temno – Jedině jen v hospodě Vůdstvo Maďarské se baví Nesnící o nehodě –

Tam jsou okna osvětlena – Pěje se a hraje tam – Užuž prohra se vám chystá – Maďarové, běda vám!

Co to na blízku tam šustí? – Izabaran poslouchá – Co se v příkopě tam zdvihá? – Štěpán bratry poznává –

Srbi se to jako vlci V nočním temnu blížejí – Brzo přichystáni k skoku U hospody stojejí. –

Rychle dveře rozrazili – Hrnou se do sednice, Kde Maďaři hráli, pili Kolem stolu sedíce.

I hle na podlaze mnozí Ozbrojenci dřímali – Od stolu a od země se Poděšeně zdvihali.

Srbský vůdce volá na ně: „Bez odporu vzdejte se! Maďaři, před Raczemberem*) Na pozoru mějte se!“ –

Tu však na něj Maďar jeden Bambitku hned namířil, Nežli ale spustil – Srb jej Jataganem porazil.

Maďar se stolem se svalil, Lampy zhasly najednou, Maďaři a Srbi byli Omračeni temnotou;

Že zde v temnu neviděli, Kde je přítel a kde vrah, Zůstali jsou zkamenělí, Jak se čitá v báchorkách.

Slyš – v tom padla venku rána – Budila se dědina – To je hluk a to je zmatek – Bitva zuřit počíná –

V sednici je hrobní temno – Venku blýská se a hřmí – Hej tu vrazil do sednice Izabaran s pochodní.

„Vzdej se, vzdej se, pse Maďarský, Aneb v okamžení zhyň – Klesá venku voj Maďarský, Srby vede Kničanin!“ –

Maďaři tu – myslíce, že Kničanin jest blízko sám – Vzdali se hned v jízbě všickni – Zdařil vojensky se klam.

Také venku heslem znělo: „Živio, živio, Kničanin!“ – Nad dědinou – nad bojištěm Ustupuje noční stín,

Po střechách již povznáší se Strašný kohout červený – Kohout ten v Uherské válce Často prováděl své hry.

Voj Maďarský překvapený V zápasu byl přemožen, Hrstka Srbů zvítězila, Než se zjevil bílý den.

Slunce pokojně se vzneslo, Jako včera – tak i dnes – Z komínů však nevznáší se Kouř – kouří se celá ves.

Srbi to jen odplatili Stejné skutky Maďarům: Na sta Srbských dědin Maďar Zapálil a změnil v rum. – –

Hle to jenom jeden obraz Hrozný z oné doby zlé – První pochodeň na Srby Vrhlo rámě Maďarské!