Přes Krkonošské hory
Valí se těsná mhla,
Hle oblohu nebeskou
Zakrývá noční tma.
Tu zasvítí se nebe,
Blesk jede, hlučí hrom;
Nad hlubokou propastí
Stojí hořící strom.
Kdož tam se pode skalou
Před bouří ukrývá?
Odtamtud divý dvouzpěv
Slyš! v bouři zaznívá.
Zpěv strašně se ozývá,
I spolu jemně zas,
To starce harfeníka
I jeho dcery hlas.
Čeští to hudebníci
Táhnou do ciziny,
Když bouře mlčí – zvučí
Jich zpěv do krajiny:
„Nechť nebe i země se třese,
Nechť kácí se skála i les,
Mé srdce tím radostně dme se,
Mé srdce tím zacítí ples!
Jsemť Čech, vychován v zemi reků,
Mne nestraší hrozící bouř,
Nechť tělo i popelem klesne,
Obětní se povznese kouř!“ –
„O matko, panno čistá,
Klesám na kolena,
Vůkol mne příroda je
Svých vazeb zprostěna.
O matko, volám k tobě,
Obstírá hrůza nás,
Rač, matko nejsvětější,
Orodovat za nás!“ – –
I hle dělí se mračno,
Jeví se nebe zas,
I táhne bouře dále,
Doznívá hromu hlas.
I dvouzpěv strašnojemný
Pod skalou konec vzal –
Čech na cestu se chystá,
I s dcerou táhne dál. –