Ostrolenka.

Doufal Polák, že mu z jara Slunce volnosti zasvítí – Po otčině šíré znova Roste krásné vonné kvítí –

Do pole šla s hlukem, zvukem Odvážlivá polská chasa – V jaro doufá polské vojsko – Proti Rusu táhnouc jásá.

Temnomodré nebe pne se Tam nad Ostrolenkou v máji – Ejhle Děbič a Skřinecki O zem polskou v kostky hrají.

Kostky jsou to lidské kosti, Mnoho tisíc tam jich padlo, V máji, ach, u Ostrolenky Mnoho tisíc květů zvadlo.

Jak Chlopicki tak Skřinecki Válku vedl s váhavostí – Bojechtiví důstojníci Darmo radili k rychlosti –

Věhlasný Prondzinski klesl Před Skřineckým na kolena, By přepadl Rusy, dokud Jejich moc je rozdělena.

Skřinecki však sám své sbory Rozesílal na vše strany – Zatím svoje vojska Děbič Sbírá, chystá na Polany.

Teprv z bojiště Skřinecki Rozkaz poslal Gielgudovi, Aby nazpět ku pomoci Přispěl proti Moskalovi.

Proto polský národ tak ctí Kosciuszka velikého, Že pak neměl nižádného Náčelníka takového. –

Posavade polské vojsko Bojuje, jak bojovalo – Ale hlavy tak věhlasné Se mu více nedostalo.

Poláci! vy drahé perle Rozhozené, nespojené – Toužíte vždy po spojení Částky věnce roztržené.

Ach, vy drahé polské perle, Nenašla se ruka posud, Jenž by spojila vás k věnci: „Bez vůdce vás nechal osud!“

Na hoře u Ostrolenky Klášter Bernardský se míhá – Ten své věže – jak dvě ruce – K nebesům o pomoc zdvíhá. –

Pne své věžné ruce k nebi – Jest však prosba jeho němá – Neb on jazyka už více: Zvonů jasně zvučných nemá! –

Všechny zvony v šíré zemi Svoje stany opustily, By též za vlast bojovaly: Na děla se proměnily.

Jasný byl dřív jejich hlahol Ve chrám Páně volající, Strašná jest teď jejich mluva Temně na bojišti hřmící.

Z dálky v klášter navrátil se Zvon na dělo proměněný – Hle na nepřátele číhá V klášteře kus postavený. –

Změnil se pošmourný klášter, Obživnul jest hřbitov jeho – Jakby duchové to byli Vstali z hrobu rozpuklého.

Útokem se ženou Rusi Na ten hřbitov druhdy tichý – Hustý kartáčů déšť padá Na vojíny a na mnichy –

Na zdi hřbitovní se jeví Převor klášterní v taláři, S křížem v ruce vyzdviženým, Jakoby byl při oltáři.

Kněži s křížem v ruce stáli V této válce vojskům v čele – Žehnající zbrani polské – Proklínajíc nepřátele.

Darmo na oltáři zemském Hyne oběť maloplatná – Na nebesích vládne vůle Neodvislá, samostatná.

Klesl klášter – v Ostrolence Oheň vlny žhavé valí – A kouř oblakem svým tmavým Krajinu a město halí –

Poláci se k mostu tlačí, Aby řeku překročili – Za nimi se Rusi ženou, By jim cestu zamezili.

Na tom mostě nastal zápas Málo podobných mající – Onomu pod Bonapartem U Lodi se rovnající.

Nebylo to bojování – Byl to zápas vražedlný – Na tisíce reků padlých Odnášely k moři vlny.

Z polských vůdců na tom mostě Dva se zvláště vyznačili – V čele polských bohatýrů S Moskalem se slavně bili: –

Rycki, Ajax polský, klesl Ruskou ranou doražený – Dělostřelcům neohrožen Velí Bem, ač poraněný.

Děbič má dost bojovníků, Nečítá své reky padlé – Mnohý dobrý mládec klesá Jako polní kvítko zvadlé –

Kdože v dálné zhyne bitvě, Zas jej zbudí slunce zlaté, V cizině on nezůstane: „Zkřísí on se v Rusi svaté!“ –

Hrozné jest to ruské vojsko Ve své němé nevolnosti – Vůdcův úkaz vyplní se S neváhavou poslušností.

Jakby vlnou chladnou byly Naplněny jejich žíly – Jako moře přítokem se Valí Rus k temnému cíli.

Ale Polákovi v prsou, V žilách hoří žhavý plamen – Kdo zvítězí v boji živlů: Žhavý plamen? – chladný pramen?

Marně Vesuv, Etna, Hekla Leje lávu v mořské proudy: Vítězně kol břehu vine Moře svoje chladné oudy!!

Být to musí! carské heslo – Tlačili se přes most Rusi – Ač tisíce klesli v propast – Být to musí – být to musí! –

Hle, již Narev překročena – Osud dál jim cestu hledá, A Skřinecki zlomiv meč svůj „Běda Polsce, běda!“ – volá.