Návrat.

Krvavě zapadá slunce! Přede Andrákovým domem Pode lipami stinnými, Hle při hlučném hodu sedí

Chrabrých kolo bohatýrů, Jarých, slavochtivých junů, Šedých kmetů oslavených; Nejstarší však mezi všemi,

Nejoslavenější v boji Střibrovlasý Andrák sám! Ejhle vstává otec Andrák, I hle krvavo-červené

Slunce polévá mu tváře, On však mluvit počíná: „Velekrásná, blahá doba, Z večera při medovině

V družném spolku přátelů svých Připomínat sobě činů Pominulých, bohoslavných. Krásnější však, nevýslovně

Sladší blaho býti musí: Seděti při hodování S bohami nesmrtelnými, A s duchami hrdin dávných.

Ó jak toužím po výsosti! Však má síla zlomená je, Mně slabému nelze více Táhnout v bitvu, tam naleznout

Blahé smrti, jenžto vede K stolu s vysokými bohy, K hodům věčně radostným!“ Zde utichnul šedý vojín,

Nebo Žreci*) po obětech Přicházeli v kolo slavné, Radostně je vítal Andrák, Na to v řeči vece dál:

„Vždyť vám zjevno, bohatýři, Že jest k stolu blahých rekův Jenom vítán, kdožto zbraní Válečnou doražen skoná,

Že však vyloučen na věky, Neúčasten božských hodův, Kohož slabého zastihne Stáří mdlé na líném lůžku.

Tohož pamětliv já dávno V boji s křesťany sem hledal Dožádanou smrtní ránu; Strašnější se na to sice

Prchlým stalo nepřátelům Jméno mé, však míjely mne Vždy jich šípy a jich meče. Protož nežli mne dostihne

Seslablého smrť hanebná K želu věčnému – zde sem vás Shromáždil dnes ku slavnosti, Aby svědkami jste byli

Mého návratu dle našich Otců obyčeje a dle Jejich mravu, mnoho sice Haněného v mhlavé době,

Kde se nový vtip zákonu Rouhá starosvatému.“ – Beze hnutí, s rozličnými City však a myšlénkami,

Poslouchali hrdinové Na řeč slavného Andráka, Jenž naplniv medovinou Největší roh mluvil dál:

„Přátelé udatní, pijte Medovinu plným tahem Na radostné ushledání Tam při hodu blahých rekův!

Chválit, slavit činy vaše, Radostně vás očekávat Napřed se tam odbírám!“ – Vzdálen, an roh s medovinou

Němě od úst k ústům chodí, Stojí tesknoucí jun krásný V dveřích dřevěného domu, Nezkušený v slavné bitvě,

Posud nesměl vstoupit v kolo, Tiše musel v dálce čekat, Tino, mládec jemných lící, Nejpozdnější syn Andrákův,

Jenžto kmeta opatrovat, Doma pozůstal, an zatím Čtyři jeho starších bratrů V dalekém polabském kraji,

Kdežto po smrti Jindřicha Krále znova zuří válka, Mužně bojovali proti Křesťanům; jej nyní volá

Otec k sobě kynutím. Hrdokrásně, jako zlatem, V záři slunečných pablesků, Povstalý kmet skví se hrdě,

Nebo dnes nejdražší zbrojí Ještě jednou – naposledy Oděn jest, ač s obtížností; A promluví k synovi:

Tino, synu mého srdce, Přines mi tam z komnaty můj Nejkrašší znak vítězový, Onen ohňomeč, kořist mou

Po zabitém Sasovůdci: Ten mi do mohyly dejte, By nahoře bohatýři Svědectví hned uviděli

Mých vojenských činů, a mne Otec radostně přivítal! – Tato zbraň však, drahý Tino, Kterouž teď odpásám slavně,

Budiž tvá po krátké lhůtě, Jak já veď i ty ji čestně, Vždy buď roven chrabrým bratrům: I vzdálené žehnám je!

Váhavě a chvějící se Mládec blíží se ke skutku. A i kdyby možná bylo Odporovat v kole rekův:

Ó vždyť pro hlubokou žalost Nebyl ani řeči mocen. – Podepřen o nahý meč svůj Zatím zírá ke západu

Němě kmet – pak vyvolá: Posle s nebes, slunce zlaté, Věštkyně mocnosti bohův, Nechej s tebou spat mě jíti!

Pak radostně zbudivši se Na světlá mě vezmi křídla, A mě povznes v sídlo otcův! Vzhůru v síň bohatýrskou!

„Tino, drahé dítě, rychle! Zdráhavě se blížíš ke mně, Rychle, nežli slunce klesne, Vezmi válečný meč, a jak

Z lítosti a lásky já sem Učinil i jednou svému Stářím seslablému otci: I ty synu můj, dokaž mi

Poslední svůj skutek lásky: – Ránu smrtnou daruj mi!“ – Rychle odhaliv svá ňádra Nahý meč podává synu,

Ten však bolem omráčený Nechopí se zbraně, vzdychá, Chvěje se, a klesna k zemi Slabě volá: „nikdy! nikdy!“

Jak umírající požár, Jenžto sotva doutnající Vichrem znova probuzený Ještě jednou se rozhárá:

Nápodobně divokými Jiskrami se svítí oko Starcovo, a zuřivostí Udušeným zajikavým

Hlasem chroptá jako hrom: „Babo zženštilý synáčku, Chcešli otce šedivého I o nebe ošiditi?

Kletba tobě, nezdařilče, Kletba i tvé matce v hrobě, Jenž za pozdnějších dnů tajně Ctila ukřížovaného,

A i tebe oklamala. Kletba tobě, trojí kletba! – A vy, svědkové té bídy, Přátelé, osvoboďte mne,

Nežli mne dorazí zlosť: Jeden z vás – již slunce klesá – Beze prodlení mně budiž Povolen k poslední službě!

Vždyť bych s životem se rád chtěl I v čas čerstvokvětný loučit: Nebo Slovan odrodil se, Otců mravy zhlazeny jsou,

V hanbě rod náš zapadá!“ – Beze hnutí, ač i s city Odpornými zápas veda, Němě váhá rekovský zbor,

Nikdo odmlouvati nesmí V přítomnosti svatých kněžů: Nejvyšší však mezi těmi Posledními slovy děsné

Předtuchy ku válečnému Sáhnuv meči ponoří jej Hlubokým a rychlým bodem V ňádrách starce rekovného,

Jenž mu ještě díky šepce – Brzo vládne zasmušilé Ticho a i temno vůkol V kruhu obodritských reků:

Najednou dvé jasných sluncí Zapadlo jím! – Onno sice Z jitra navrátí se zase, Bude zase trpělivě

Hlídati na klam a vinu, A zas darmo napomínat Všechno k smíření na zemi: Toto však se nenavrátí,

Jenž, jak strašná ohňokoule, Krvavou zář házelo jest Zde na temnou dráhu v boji Národovém s křesťany! –