Na zvonici zvonník čeká, Až se mu dá znamení, Až zaslechne dole v městě Umluvené střílení –
Na poplach pak zvoniti má, Aby minul noční klid, Aby z domů ven se valil Poděšený Srbský lid.
Tak to bylo umluveno Od Maďarských zuřivců, Chtěli způsobiti zmatek A použit noční tmu.
Kdyby Srbi ze svých domů Různo byli vyběhli, Aby Maďarským pak ranám Nachystaným podlehli.
Na zvonici zvonník čeká, Až se mu dá znamení – Až zaslechne dole v městě Umluvené střílení.
Na věži s ním mešká Maďar Puškou, šavlí ozbrojen – Pozor dává na znamení, V šerou noc se dívá ven.
Ve zvonici posud mlčí Stříbrného zvonu hlas – Vysoko ve věži visí Zvon nad městem dlouhý čas;
Soucitně on k obecenstvu Denně třikrát mluvíval: Ráno, v poledne a večer K modlitbě zvon vyzýval.
Když se nový občan zrodil, Zvon se nahlas radoval, Nevěstu když pojal ženich – Zvon to světu zvěstoval;
I když k poslednímu stánku Poutník mdlý se ubíral, Zprovázel jej zvon svým zvukem, On s pozůstalými lkal.
On byl věrným města strážcem Po veškerý dlouhý čas, Když hrozila nebezpečnost, Zvon výstražně zdvihal hlas,
A teď měl on – jejich přítel, Zrádcem nad nimi se stát, Záhubu a zkázu nyní Má nad městem provolat.
Věžný drží provaz v ruce, Přichystán jest k zvonění, Až zaslechne dole v městě Umluvené znamení –
Vedle něho ozbrojenec Všemožně se namáhá, Aby zvonník nezazvonil, Až se znamení mu dá.
Aby nad nešťastným městem Smrt a zkázu nesvolal, Aby lačné krvožízni Jako křesťan oddolal. –
„Také já jsem Maďar pravý, Milujíc svou otčinu – Nechci však po zákeřnicku Vraždit cizí rodinu.
Na bojišti otevřeném Se Srbem chci bojovat, Oko v oku, tvář ve tváři Umím jemu vzdorovat –
Ale děti, ženy, starce Bezbranné já nevraždím – Já nad městem nepřátelským Strážně vedle tebe bdím.
Jestli zdvihneš ruku k zvonu, Jestli trhneš za provaz, Přísahám, že pravdu mluvím! Jestli že zvon vydá hlas,
Budeš sám to umíráčkem Sobě zvonit zajisté – Ruka moje bez milosti Dorazí tě na místě!“ –
Slyš, tu padla venku rána, Dalo se to znamení – Věžný ejhle ruku zdvihá Ke zrádnému zvonění:
Avšak hrozivě Naď Šandor*) Proti němu zdvihá zbraň: „Zazvoň – sobě umíráčkem, Podle vůle tvé se staň!“
Venku padla druhá rána, Nebudí se zvonu hlas A tu – užuž blíže věže Padla rána – rána zas –
Zvonník drží provaz v ruce, Rád by zvonil na poplach – Před hrozivým ozbrojencem Dojímá ho ale strach.
Opět rána venku padla – Marné je to znamení – Lití Maďaři nadarmo Čekají na zvonění –
Nepoštěstila se jejich Ohavná pekelní lest: Maďarem před Maďarami Ochráněna Adda jest.
Šandor od Maďarů litých Byl pak do vězení dán – Čeká na něj šibenice – Už už sloup je přichystán –
Ale tu jej brannou rukou Srbi osvobodili – Před smrtí ho zachránili A povděčně slavili.
Maďar Šandor v Srbských písních Užuž našel oslavu – Píseň odchová čin jeho Až do nejpozdnějších dnů. –
Hrdinům a jejich pěvcům Mohyla se otvírá; Slavný čin však neumírá, Věčný život v písni má.
Cookies on Poetry Cove