Košuthovo loučení. (I. Košuth k Maďarům.)

Odpusť, odpusť, zem Uherská, Že jsem tebe k boji zval; Otčino, ach! drahá vlasti, Že jsem tebe ke propasti,

Že jsem do zkázy tě hnal. Odpusť, odpusť, zem Uherská, Že jsem v tobě zbudil sen O slávě a velikosti – –

Nebyl to však sen marnosti – Bude, bude vyplněn! Odpusťte, nevěsty, matky, Jenž nadarmo toužíte

Po svých milých navrácení; Marná vaše slza není – Duchy k pomstě budíte. Odpusťte, duchové bratrů,

Padlých v tuhém zápasu – Krásná smrt za domovinu – Sláva bohatýrských činů U věčném zní ohlasu.

I vy, jenž mě zprovázíte Do vyhnanství smutného – Odpusťte mi – nezoufejte, Víru, lásku, naděj’ mějte –

Věřte v Boha našeho. Bože náš, Maďarský Bože, Jenž jsi vedl Arpada – Nezoufáme, ač den klesá –

Ač nad námi vítěz plesá, Ač nám slunce zapadá. Bože náš, Maďarský Bože! Ejhle z drahé otčiny

Tvoje vyvolené plémě Táhne do Egyptské země, Do cizinské krajiny. Bože, věříme, doufáme,

Že tvá ruka hromová V dožádaném krátkém čase Povede nás zpátky zase Do svatého domova!