Ve komnatě panna leží skvělá –
Bezeškvrnná lilie, zlomená
Záhy rukou němého anjela.
Bledým lampy svitem ozářená
Na studeném lůžku dřímá tiše,
Z bílých růží věncem ozdobená.
Plamének se vznáší výš a výše,
Chladný noční vánek jizbou věje,
Bílých z věnce růží hovor dýše:
„Skrze mnohé změny spěje
Símě ku dokonalosti,
V kvítí dýchá, v ptáku pěje:
Nebot’ všechno ku věčnosti,
Co ve světě, odsouzené,
Všechno výtvor jest božnosti.
Každý kráčí po tajené
Tvor po dráze k cíli svému,
Od hvězdy k hvězdě zdálené –
Odkvětla sadu zemskému
Družka, sotva se rozvila.
Na loučení píseň pějme:
Že nás sestra opustila,
Mutné slzy, rosu lejme!
V poslední že se změnila
Podobu, družky, plesejme!!“