Görgey a Remeny.

Znáteli Maďarskou hudbu? – Tajné kouzlo v sobě má – Hlaholem svým srdce každé Dojímá a proniká –

Veselých a smutných zvuků Je to divé bouření – Probuzené – nesplněné, Beznadějné toužení.

Hudba ta je lidu svého Věštkyně a ozvěna – V ní se tají celý osud Maďarského plemena:

Veselých a smutných zvuků Je to divé bouření – Probuzené, nesplněné, Beznadějné toužení.

Slyšeli jste Remeny’ho, Maďarského houslistu? Pyšný vůdce, Arthur Görgey, Rád poslouchal jeho hru –

Ve všech bitvách mladý hudec Generála zprovázel – Když utichly hromy bitev, Tklivě jeho nástroj zněl.

Housle Remeny’ho zněly Brzo bujnou radostí – Brzo bouřlivě se chvěly Bezeuzdnou hrdostí;

Avšak každý jeho nápěv Smutnou notou dozníval – Hlas ten v srdce Görgeyovu Prorocky se ozýval. –

„Hrej a otvírej mi srdce Všemu světu zavřené, Věj a rozdýchej v mých ňádrách Marné touhy plamenné;

Jako když se jinoch musí Lásky k dívce odříkat: Tak i já krásnému zdání Budu muset „s Bohem!“ dát.

Sen o slávě bohatýrské – Poznala jej duše má, A teď, když se má s ním loučit, Srdce moje hořce lká;

A i v zdání pyšném, jasném Kochá se teď národ můj – O můj národe Maďarský, Rozplyne se i sen tvůj! –

Sen Maďarský pyšný, jasný O velkosti národní, Jako věčně dálná hvězda Vysoko na nebi tkví –

Tak zůstane nedosáhnut, Maďare, tvůj jasný cíl – Rozplyne se tvoje zdání, Nastane pak strašný kvíl.

Osude zlý, proč jsi z temna Na světlo mě provolal? – Osude, proč jsi v mou ruku Meč rozhodující dal?

Tys mě vyzval do zápasu, S tebou bojovat já mám – Avšak zrakem nekaleným Tvé vítězství předvídám.

Zahaleným zrakem hlídá – Boj podníká národ můj – Ach můj národ nepředvídá Neodvratný osud svůj;

Neví on, že darmo teče Jeho krev z tisíce ran – K zoufalému, smrtelnímu Zápasu je odhodlán.

A já mám co kněz nejvyšší Hroznou oběť konati – Na oltáři, na bojišti Mám svůj národ vydati – –

Marná oběť – jistá zkáza – – Zbraň se chvěje v ruce mé – O! prorocky k uchu mému Znějí zvuky Maďarské.“