Chlopicki.

Desetkrát se nad ojczyznou Luna doplnila, Bledou zář svou s nebes výše Na zem tmavou lila –

Luno tichá, bledoskvělá – Na své noční chůzi – Kolik jsi ty uviděla Zde na zemi hrůzy! – –

Posledního listopadu Slunce žhavě vstalo, Nad Varšavou noční mračna Bleskem rozehnalo –

Na nohou již každý Polák V skvělé zbrani stojí: „Náš Chlopicki smělý, chrabrý, Buď nám vůdcem v boji!“

Nikde není Chlopického – Vojvoda se tají – On, jenž udatně vždy válčil Jindy v cizím kraji –

V Italii, ve Španělích, V Německu a v Rusi: Teď on, když jej zve ojczyzna, Bojechtivost dusí! –

„Ach, ojczyzno, ach, ojczyzno, Moje drahá máti, Rádbych krev svou na bojišti Za tebe chtěl dáti –

Osudu hlas však v mém srdci Děsně ozývá se: Vlasti, předvídám, že boj ten Nebude k tvé spáse!

Osud námi všemi vládne, Říšemi a lidem – To jest dáno v naši mocnost: Rozloučit se s klidem,

Možná jest nám se vrhnouti Do bouřného víru – Nejisto však dosáhnouti Vítězného míru!“

Byl Chlopicki jako nikdo Národu milencem, Ze všech polských synů byl on Prvním vyvolencem.

„Veď nás – budem údy tvými, Ty buď naší hlavou – Veď nás k spáse, veď nás k smrti Cestou bouřně žhavou. –

Pamětlivi jsme my dávné Polské nesvornosti – Dobře nyní uznáváme Cenu poslušnosti –

Všickni budem údy tvými, Ty buď naše hlava – By ojczyzně vrátila se Blaženost a sláva!“

Luna mění rohy svoje – Rus blíž postupuje – – V Chlopického celá Polska Pevně důvěřuje –

Jako ještě nikdy v Polště – Důvěra to byla – Jak žádného – matka Polska Chlopického ctila.

„Veď nás k boji, veď nás k smrti!“ Volá vojsko smělé; „Neprodlívej – bojuj, bojuj!“ – Volá Polsko celé. –

Chlopicki se odvracuje – Nezačíná válku Touhy plný, jak Kolumbus, Hlídá v temnou dálku.

S větší důvěrou směl Kolon V okeanu plovat: Přírodě neklamné mohlť Pevně důvěřovat –

Dřív se v dálném okeanu Nalezne svět nový, Nežli zdar od Neslovanů Vzejde Polákovi! –