Na břehu sedí krásná panna,
Její oko se tiše září! –
Jakým to, děvo, snům oddaná
K hvězdám zříš s oslněnou tváří?
Tys mladá, lepá a květoucí! –
Co bílá ňádra tobě svírá?
Co hledá oko tvé žádoucí,
Že tam u hvězdnou dálku zírá?
Tušíš, že zde tvůj domov není,
Proto ti teskno zde v dolině,
Slyšíš-li tam snad chválopění
Anjelů v krásnější otčině?
To sladké dítě – anjel samo –
Chtělo by tam, kde jsou anjelé,
Chce z prachu se povznésti tamo,
A radovat ve vlasti skvělé.
A tak tam sedí krásná panna,
Její oko se tiše září,
Tajným to snům celá oddaná
K hvězdám zří s oslněnou tváří.
I cítím všemocný pud v sobě,
Se blížiti k té děvě skvělé;
A u ní se hlásit k porobě,
A v oběť klást jí žití celé. –
Ke mně obrací hled nesmělý –
Rumění se – sladce se leká –
I zapomněla na anjely
A hvězdy ráda pro člověka.