Nový den zas volá k bitvě – Slunce k boji rozněcuje – Rus a Polák ve zápasu Lidomorném pokračuje.
Olšina jest posud klíčem Postavení polského. Na ten luh se ženou zase Pluky vojska ruského.
Tam chrabrému Zymirskému Ruská koule ruku vzala – Odnesli jej do Varšavy – Jeho žena bědovala. –
On ji napomíná, by si – Že je Polka – připomněla – Tu pláč ona v sobě dusí Jak Niobe zkamenělá.
Rusi zmocnili se lesa Mrtvolami již plného – Avšak jsou zas vytlačeni Od smělého Skřineckého.
Lidé klesají a stromy – Boj dál zuří nad padlými, Bitvu končí teprva noc Zvítězivší nade mdlými.
Oba tábory hle kryje Tmavou rouškou noc tajemná – Na nebesích pouť svou koná S hvězdičkami luna jemná;
Na zemi do žil a údů Ležícího bojovníka Nová síla ze země jak Z prsou matky mléko vtýká!
Dohučela krutá bitva – Rus a Polák unaven – V obou táborech je ticho – K vojínům se blíží sen. –
Zrna máku rozhazuje, Oči rekům zavírá – Ale v každém jednotlivci Svět niterní otvírá.
Krajina je sněhem kryta – Ale všechno mění sen, Z bojiště duch vojínův jest Do domova unášen.
K drahým místům, kde on trávil Blahou dobu dětinnou, Nežli zván jest na bojiště Bílým cárem, otčinou.
Krajina je sněhem kryta – Vislu poutá tuhý led, Ve snu však se vojínovi Jeví krásný vonný květ.
Před ním stojí dům otcovský A on slyší drahý hlas, A on vidí otce, matku, Sestru a milenku zas.
Však to klam jest – neuvidíš Nikdy více domov svůj – Na bojišti v cizím kraji Dokoná se osud tvůj –
Když zas trouba zazní k bitvě – Zdvihni oči k výšinám: – Zde s milými neshledáš se – Sejdeš s nimi se jen tam!
Cookies on Poetry Cove