Michal Sobanski, rek z pradávných časů,
Bojovník ze dnů dávných, před-Kosciuszkových,
Na zbytkách jeho dlouhých posud vlasů
Již dávno, dávno leží bílý sníh.
Ač jeho hlava v hrob se klonila,
Však schýlena přec duše nebyla.
Jako ostrovy se dvory polských pánů
V krajinách maloruských zdvíhají,
Novou na mocné Velkorusy ránu
Šlechtici polští zhusta chystají,
I volají, by k nim se kozák dal.
Jak druhdy pod korouhví polskou stál.
I oblekli se na bílo šlechtici,
I vzali na sebe kozácký šat,
Kozáci ale nepovstávající
Nechtí za polskou slávu bojovat.
Sobanski, slavný, stříbrovlasý kmet,
Do boje vede polské šlechty květ.
A vytlačen do Austrie Dvernicki,
A Gielgud polskou rukou zastřelen,
A z očí všech se ztratil rek Rozicki,
A mine polský o svobodě sen,
Sobanski padnul – stříbrovlasý kmet –
I v boji zvadnul polské šlechty květ.