Atomy.

Ležel jsem na mechu tichém, zeleném, Husté stromy šumem nade mnou se chvěly, Tajení v nich ptáci písně jarní pěli, Pocit rozkošný se budil v srdci mém.

Modrý potůček se vinul pode mnou, Bez ustání šeptal stinným plyna lesem, Celá prostora se ozývala plesem, Poslouchal jsem hudbu sladce tajemnou.

A najednou divným pudem přemožen, Skoro mimovolně, natrhal jsem mechu, A jej v potok hodil; mech uchvácen v spěchu Rozpadal se v chladnou rakev položen.

Tu mi bylo, jakoby šum hájový, Jakby ptáků písně na mne žalovaly, Jakby se mne les a ptáci smutně ptali: „Proč tys krátký zničil život mechový?“ –

Ale tu blesk jasný projel duši mou, Jakoby to rajská plála svíce ve mně, Příroda, jenž se mi dříve kryla temně, Najednou mi dílnu otevřela svou.

A tu měla duše moje vidění: Myriady prvků z mechu rozpadlého, Vyproštěny opět svazku počasného, Vznášely se v slunka měnném záření!

Rozpadaje se v prach jednotlivý květ Od země se k nebi ve kotoučích vlní, Prostoru hle svými atomami plní! Jediný květ celý nový tvoří svět.

Blaze tobě, květe! jenž si v samotě Jednotlivý život v lesním vedl tichu, V milionech květů snad a živočichů V nastávajícím se vtajíš životě!

Snad že tebe cíl tam čeká jasnější, Nežli zde nás může potkati na zemi – Nuže tajnými se vznášej perutěmi, Vznášej se až k hvězdě nejvzdálenější!

Blaze, blaze putuj, mechu proměnný, Nuže po veškerém rozděluj se světu – Osud tvůj však nastává i mému květu – I já rozdělím se vírem zchvácený!! –