Kdoby tajil, že jsi krásná?
A však mě nerozněcuješ,
Jak z mramoru je mé srdce,
Nebo zná už lásky žal.
Darmo planou oči tvoje,
Jako v černém uhlí jiskry,
Darmo rty se tobě rdějí,
Jak růžová poupata.
Nerozněcuješ mě k lásce:
Nebo tys pro mne z kamena,
V zkázu by mne jen uvedlo,
Kdybych nebyl též kámen.
A však cítím tajně: Kdybych
Tě směl obejmouti, jako
Objal Pygmalion sochu –
Stala by se proměna!
Naopak co Pygmalion
V mrtvou sochu život dechnul: –
Z tebe by do srdce mého
Věčné lásky vproudil tok!