Tak smírně klidno bylo v šíru včera,
jen moře bilo v břehy mlčící.
Dnes nebe skryla mraků clona šerá:
břeh drásá moře hněvně hučící.
Od rána bije stejně do večera.
A celou noc ta píseň dunící
mně ve sluch zní... Tuk věků tisícera
v břeh buší úder vlny pěnící.
Vždy v stejném rytmu, věčně, bez únavy
a nemá konce výbojná ta síla,
jež ani chvíli útok nezastaví.
Mou duši prudká závist naplnila:
Tak jak ty, moře, věčně v útok hnát,
prost lidské mdloby nikdy neklesat!...