Již je tu Jeseň, plna kras.
Hle, tábor krajem rozbila,
svých barev střela měkký jas.
A v duši – smutků nalila.
Jdeš v sad, do tiché pohody,
kde listí hýří barvami:
máš v duši pocit lahody,
dokud je slunce nad námi.
Však sotva zajde za hory
a kalné mlhy nad nimi
své složí šedé fábory –
pak alejemi smutnými
jde na lup úklad Jeseně.
Do duše vejde teskný cit
a chápeš v náhlé přeměně,
že v tobě též cos začlo mřít,
jak květy, nejdřív uvadlé,
pak sžloutlé listí, kterým jdeš...
Tak zříš, jak vše je sechřadlé
a tobě zdá se, že ty též
se blížíš chvíli západu,
kdy dojdeš slepou na cestu,
a tušíš Velkou Záhadu
a chvíš se, bys již nekles’ tu...
Tak Jeseň vždy tě otráví.
Lichotně klame v poledne,
však na večer tě zadáví,
a duše v smutcích zabředne,
v jich bahnech víru utopí,
že dojdeš k metě vítězné.
A divý strach tě uchopí
jak chodce v noci bezhvězdné.
Taková, pane, Jeseň je.
Chvíli nás vábí, koketa,
pak jizlivě se zasměje
a iluse nám rozmetá.
Jed ničivý má v dechu svém,
kdo sláb, jest její obětí,
poslední víra zajde v něm
i možnost nových vzepětí...
Však silný klidný, na rtu smích,
jdu cestou listím posetou,
pupence sčítám na větvích,
jež s novým jarem rozkvetou.