Když tvrdý západ oranžový
nad polskou pouští hlásil noc
a bezútěšný, nekonečný
stesk sevřel duši ve svou moc,
na všecko, všecko vzpomínal jsem,
co život dal, co život bral
a co mi ještě může vzíti,
než naposled bych zaplakal...
Viděl jsem dálkou růvek drobný
tam na Olšanech za Prahou.
V něm dávno znikl atóm bílý
i s mojí pýchou ubohou.
Chtěl jsem v něm zkouti bohatýra,
jak stvořil jsem ho myslí svou:
Pod přílbou vzlet i sílu orlí
a v srdci vroucnost čistotnou.
Byla to rána krutá příliš.
Ta přetěžko se zajizví.
Ta dosud bolí, dosud jitří
přes porážky i vítězství.
Pak v malém domku nad Vltavou
jsem viděl dětskou dvojici:
tož obě moje dcerky malé
bez tatíčka si hrající.
Jak divě stiskla srdce touha,
zas doma být, je zulíbat
a spít se jejich zpěvným ruchem
a do syta si s nimi hrát’...
Ty zbyly mi a pro ně žiji.
Až dohřmí bouř ta olbřímí,
snad vrátím se k vám, děcka moje,
ta naděj síly dává mi.
Pak rozkvetete v mladé ženy,
jež kroky pružně pevnými
v svět lepší půjdou, v Život Nový
s kytkami v rukách bílými...
Až dohřmí bouř, jež sem mne vmetla?...
Až přijde jitro vysněné?...
Až nové slunce slavně vzhoří
nad naše hlavy vztýčené?...
Stesk chvíle rázem ustal v trýzni
a radost srdcem počla chvět:
Já věřil. Věřím. Na té skále
se zlatý zámek bude skvět.
Nad nekonečnou polskou plání
ať bezútěšná lehla noc –
mně v duši velkým jasem vzplála
mé staré víry svatá moc...!