Těch nálad příšerných mě osten divě bodá,
nerv můj tak rozchvěný se trhá přepjetím
a v duši zdrcené červ neúmorný hlodá –
jdu bez úkoje dál za kletým Tajemstvím.
Má duše proto chví se hudbou temnou,
zní v trpkých akkordech, jež hraje šílenství,
a žádosť života, ta usne jenom se mnou,
až smrti polibkem v kraj vejdu Tajemství...
A přec bych zřel tak rád dnů záři slunečných,
vzplál ohněm sálavým, žil krví hořících,
tmu nocí bezsenných v žár barev zapálil,
rty k číši radosti tisk’ vášnivě a pil
a v štěstí výkřiku a lásky očištěné
pozdravil jásavě Tajemství odhalené!