Ve kraji Tušení jsem leh’ si do trávy,
snil štěstí pohádky. Má duše, Lohengrin,
na Elsu čekala, by v sňatku posvátném
s ní klekla před Graalem lásky nejčistší.
Dech vůně nových Žití vzduchem chvěl...
Sen věků budoucích mi náhle v duši sáh’,
nad hlavou zjev mi křídly zašuměl
a v duše zrcadle jsem uzřel Vidění:
Své touhy objetí jsem zdvihl žíznivě
a z révy starých snů jsem víno píti chtěl.
Tak blízko nade mnou táh fantom nocí mých,
sen posvěcený duší sbratřených,
tak nízko nade mnou se vznášel archanděl – –
a přec zas ulét’ v mhy, Gabriel Tajemství...