Věřil jsem v lidi. V nich zas božství hledal.
Naivní, nejnaivnější, jako děcko usměvavé
šel jsem světem světu vstříc.
Srdce své jsem nesl na retu i v oku,
každému je dával, čistý, bezelstný:
– Jsem přítel všech, jsem přítel tvůj,
zde srdce mé, ty své mi dej! –
Dosud srdce stůně z tisícerých ran,
dosud krví pláče, tolik zbodáno,
snad již nikdy zcela nezajizví,
(bylyť dýky často jedem kaleny).
Přátelství a věrnosti pobožnost májová
v sicilských nešporách dozněla hrůzně.