Z komnaty dětské jsem vymáčkl dvéře a vyběhl ven,
na prahu mne uvítali výskající bratři a zlatem planoucí den.
A bylo líbání a bylo objímání, tak měli jsme se rádi.
Tu z jasného vzduchu se vyhouplo rozkošné Mládí,
vzalo nás za ruce a pak už jsme letěli, neb měli jsme ilusí křídla.
Den vzplanul nádherněj’ a oschla rosa, mha jitra zřídla –
tak lehce jsme letěli v prostor, všem cestám na příč, přes květy a stromy,
že nezřeli jsme víc, co bylo kolem, lidé a pole a domy,
k slunci jsme letěli na perutích Mládí, vždy dále bez ustání
až klesli jsme kamsi, tím velikým štěstím zemdleni a celí udýcháni...