Zase jsme letěli v křiku a zpěvu;
náhle jsme stanuli v úžasu sladkém;
proti nám letěly rozkošné děti,
s dlouhými vlásky a v sukénkách krátkých –
a přímo k nám!
Oči jsme zbystřili v zvědavé touze:
kdo by to mohl být? V půvabu mládí,
zářící krásou a neznámý dosud...?
Kdo nám je posílá k celému štěstí...?
Byly to sestry.
Neznámá síla nám zrychlila kroky,
u nich až byli jsme docela blízko:
náhle jsme stanuli uctivě, mlčky,
v rozchvění srdce jsme sklonili hlavy
k pokloně.
Děvčátka v pohybu gracie plném
vzdala dík za naše zbožnění dvorné;
v zážehu mužných a rytířských citů
vřele jsme zlíbali hezoučké ručky
těch malých dam.
Pak jsme se poznali důvěrněj’, blíže,
každý si vyvolil milou svou dámu;
v oči si hledíce zvědavě, tiše,
více jsme nezřeli v rozkoši vlahé –
než-li ty oči...
Náhle však zazněly jásavé rytmy,
Jara to hudba, již řídilo Mládí:
v kouzelných tonech jsme spili se zcela,
v tanci jsme hýřili, zpěvu a smíchu,
hrám nebylo konce...
Snad bychom byli tak bláznili věčně!
Najednou děvčata zvážněla, zmlkla,
k loučení ručky nám políbit dala,
s úsměvem odešla. – Odešla? Proč?
Což nejsou jakou my? –
Byli jsme smutni, až přišla k nám zase,
přinesla štěstí a úsměvů záři. –
Tušit jsme počali tajemství sladké,
bez jejich kouzla že nemůžem’ žíti –
však neuměli jsme to říci...