Dvě děti potkaly se v jitru růžovém,
když v srdcích slavně kralovalo Mládí,
a ruce ku hrám podaly si s úsměvem
a řekly si hned, jak se mají rádi.
Zda jste si na to, drahá, někdy vzpomněla,
jak naše láska rostla s každým jarem,
jak z žabky na slečnu jste náhle vyspěla
a očka klopila už, když jsem planul žárem?
Jak spolu jsme si vždycky hráli nejradši,
jak honívali jsme se po pokoji,
jak jmena jsem Vám dával nejsladší
a konečně Vás milenkou zval svojí...? –
Ty chvíle blažené bych zase prožít chtěl,
jež zbožně ctím, jak svaté relikvie:
byl tenkrát ještě sláb a dalek Nepřítel,
Život, vrah ilusí a Vášně žlutá zmije...