Na loži horkém svítí bílé tělo tmou
a Psyché rdousena je v mdlobu zoufalou,
na loži horkém tělo v křečích mučivých
se svíjí bez moci; ret zkřiven v děsný smích.
V samoty tichu Hřích svou náruč příšernou
kol těla stiskl smrtivě, oh, silou strašlivou...
Mé oči lkaly v kruhu víček zažhnutých
a zkrvavěly pláčem v poušti hynoucích...
V rozkoši hořké, palčivé, jež krev a mozek pije,
svou vraždu skončil Hřích s odporným chechtotem,
a žhavé, žluté oči gigantické zmije
tmou vzplály naposled v úšklebku vítězném...
A v agonii mou, v bolesti extatické –
lkal tiše kvílivý zpěv čisté lásky lidské...