Tak slavně Ave zní dnes teplým večerem, plá komnat nádhera, je kvítím stlána zem, je na všem rozlita nálada sváteční – je slavný předvečer a šero poslední...
V té vůni opojné, kam zítra přijdeš již já v bílém rouchu dlím a leží na mně tíž: Jak já Tě uvítám, o sladká paní má, až kleknu štěstím spit před Tvýma očima...?!
Až vejdeš, duše má, jíž jsem si vydobyl v mé síně zářící, které jsem vyzdobil vší krásou umění, jež Ty tak ráda máš – až přijdeš, královno, která mi božství dáš;
až píseň svatební nám chóry zapějí a v sladkých akordech se duše rozchvějí, až přijde chvíle ta, o níž jsem léta snil a jíž jsem práci svou a život zasvětil,
až ruku podáš mi a spolu půjdeme, v oči si hledíce a mlčet budeme, až potom vejdeme do síňky nejzazší, v kterou jsem uložil své skvosty nejdražší –
pak vše Ti odevzdám, co dostal jsem a mám: to nové mládí své, jež v Tobě nalézám, svou duši celičkou – a co Ti více dám? Své lásky oddanné Ti oběť odevzdám...
Leč to vše málo je za Tvoje bohatství –: Dám skvost Ti nejdražší, své slavné vítězství, můj triumf největší, nejkrasší žití květ, jenž smrti vyrval mne a jímž jsem dobyl svět!
Do duše vdechnu svou víru vznešenou, jež cestou ku štěstí je v žití jedinou: Že musíš milovat těch na zemi pár chvil, byť často útrapy Ti osten v duši ryl,
když víš, že zaletíš v říš slávy nesmrtnou, kde štěstí bez konce. A proto radostnou je cesta životem. A dí má víra dál, že brzy splní se ten starý ideál,
že bude na zemi jen jedno království, to lásky vladařství, v němž božství člověka konečně zvítězí, to staré dědictví, jež plálo v duších všech jak hvězda veliká,
tušené určení, jež v chvílích vzrušených viděli básníci, to svaté Tajemství – jež my jsme nalezli v hluboku srdcí svých...!
Cookies on Poetry Cove