V mé duše paláci je skrytý budoir,
kam v nocích měsíčních jdu tiše sám a sám,
kde božství zlatých snů obětní pálím dar.
Tam balkon otevřen je k ráje krajinám
a v obzor daleký bez hrází konečných.
Tam nezalehne víc dne pustých bojů řev.
Tam dýchám v rozkoši snů parfum posvátných
a zpívám sladký zpěv, všech trýzní zapomněv...
V té teplé komnatě já dojdu vítězství,
až v jitru nádherném mi vzplane štěstí den,
až z noci očí Tvých vylíbám tajemství
a úsměv Života, až ráda v lásky plen
mi duši, tělo vzdáš, stkvost drahý, svatební –
pak zemře na rtech mých již bolest poslední...!