O, ty mi odpouštíš, že k modle jsem tě snížil
a místo lásky své jen bílý dal ti květ,
jak hříšník kajicný jen z dálky se ti blížil
a celý chvěje se jsem sotva k tobě vzhléd.
Já myslil, dobrý bloud, že nejdeš jak my světem,
že z rájů neznámých jsi sešla dolů k nám,
bys krásy andělské mě otrávila květem
a dál zas letěla – a já tu zmíral sám...
A já se modlíval: „Ty, která nikdy ke mně
nevstoupíš soucitně, svou milosť neskloníš
ke tvoru bídnému, ku synu šedé země...“
a tak jsem modlil se – Však ty mi odpouštíš...
Tvou krásu, serafů, jež nebe svítí jasem,
ty smavé oči tvé, které mne opily,
tvůj čarodějný alt, jenž zdá se světic hlasem –
jak mohl chápat vše to hoch tvůj zpozdilý...!?
Však hřích můj prominut a ty jsi usmířena
a tiše na mně zříš teď svýma očima,
když v pršce polibků má touha rozechvěná
ti šeptá vášnivě –: Až vejdeš, paní má...