U nohou mých se svíjíš, Satane, a zuříš v těžkém ponížení svém, já přemohl tě v chvíli žehnané a spárům hnusné smrti unik’ jsem; já byl jen sveden ve tvou černou říš a klaněl jsem se tobě krátce jen ty’s nyní přemožen a já jsem svoboden..!
Ty netvore, jsi dobrým vladařem, těm duším zbloudilým v tvé bídy říš, ty rozkoše je spíjíš pohárem, pak pomalu je, sketo, zabíjíš a chtivě ssaješ horkou jejich krev, jež zmámeny, když zmírají, „Ó Velký Satane!“ ti ještě šeptají...
Mně Život iluse a víru vzal, z nichž duše mojí květ měl vypučet a nad vším zoufaje jsem zdrcen stál a čekal na chvíli, kdy Smrti hled mě strhne v propasť strašlivého Nic a v pustých šílenosti hodinách jsem šlapal cynicky sny čisté mládi v prach...
Tu přišel’s ty, ten starý z ráje Had, a šeptal v sluch mi svůdně: „Nezemřeš! Chci život, štěstí, všecko chci ti dát, když před mým velkým trůnem poklekneš, „měmě budeš bohem zvát a vše, co dřív ti „svatosvato bylo, v oheň uvrhneš – „hříchhřích u mně cnosti je, v rozkoši utoneš a nezemřeš...“
A já jsem za ním šel a šel jsem rád. Mě hrůza Smrti příliš děsila, ač v bídě, přec jsem nechtěl mřít tak mlád... A duše svedená teď hýřila v tisíci rozkoší a Satanu jsem klaněl se a hnusně otročil, spit vášní zkázu hrozící jsem netušil...
Tak šel jsem chvíli zaslepen zas nové smrti vstříc, však horší všech... Tu v opojení mé svit spásy den, svůj zřel jsem blud, až ztajil se mi dech... A vzpouru prudkou zdvih’ jsem Satanu, strh pouta jeho a pak prchal ven – a teď jsem vítězem a ty jsi, Satane, tak těžce ponížen...!
O Prométhee, já Tvůj pozdní syn na konci hynoucího století své štěstí volám světa do končin, že unikl jsem Smrti prokletí, a cítím tvoji sílu titánskou, když vstal jsi volný zas a odpoután, jsa Člověk, božství atóm, světa pán!
Jak Fénix, Herakles kol sebe zřím, když v slavné chvíli k žití novému se obrodili ohněm mystickým, a hrdě vzlétli k nebi jasnému – vám, fantómy, se zdám být podoben a objímaje láskou celý svět teď v nový život, v síly radosti chci spět...!
Jak život miluji, jak na něm lpím! A k svému slunci spěchám vesele – to strhá mraky ohněm sálavým a květy štěstí cestou nastele a setře slzy, bez nichž není svět... Již vzpomínám jak v mlhách jen
na muka dnů, kdy byla blízko Smrť – a vírou svojí sílen, posvěcen jdu na rtech maje píseň vítěznou, ku práci mužné – ne pro sebe jen – ku štěstí všech a pro Tebe – viď, duše drahá, nejdu samoten...!
Cookies on Poetry Cove