Po slunci planoucím radostí života
jsem zatoužil vášnivě v chladu mých dnů,
po vzduchu obrodném kvetoucích luhů,
zdaleka vonících v dusno mých dnů,
po obětech lásky jsem zatoužil bouřně
v zoufalé prázdnotě šedých mých dnů.
Touhy jsem náruč svou rozpjal a volal:
Vy brunety božské, kolem jež jdete,
vizte mou duši a mladé mé tělo,
vy brunety božské,kolem jež jdete,
vizte má muka a trýzeň mých dnů –
dám vám své srdce a život svůj celý
za paprsek tepla a hodinu štěstí...!
A hlasně jsem modlil se k výšinám nebes:
Sladká ty Venuše, královno. Mládí,
viz tu mou touhou nemocnou duši,
viz to mé bílé, planoucí tělo –
milosti plná, skloň zraky k mé prosbě –
bolesť mou zkoj a život mi zachraň...!
Do hluše však jen mé volání znělo,
modlitbu slyšel jsem v ozvěny chechtu –
zoufalství moře své rozvřelo hloubky,
psychósy Vodník vztáh’ po mně svou ruku...