Novoroční.

Čas proud je nesmírný, jenž od věčnosti teče, mystický veletok, v němž vesmír celý pluje. Zkad prýští, nevíme,

ni kde je konec jeho. A v jeho vlny tajemné se všecko v posled kácí, co žilo, kvetlo, hořelo – i sluncí žhavý přízrak –

vše v Času hyne, vychladne a v minulost se tratí: svět, myšlenka i člověk. I člověk... Vždy se chví, když Času proud ho chvátí

a s sebou unáší, ať sebe víc se brání a ani vteřinu se v toku nezastaví... Však jako moře majestát kdys dráždil první plavce,

vln jeho zkrotit přesilu, spět po nich v temno dálek, za nimiž Slunce tušili a nových Světů vidma, a konečně je zmohli:

tak také Času proud člověka chvíli děsil, když cítil každý den tu jeho strašnou sílu, jež ve svůj věčný let

ho táhla bez lítosti. Však náhle v duši člověka jak v smršti zakypěla krev jeho předků titánských a božství skrytá jiskra

se rozhořela požárem – až ohnivá ta bouře se slila v ocel Vůle. Dva mocné praživly se střetly v tuhém boji:

Čas, vichr Věčnosti, a lidské vůle Síla, a boj ten velký byl jak sami zápasníci. A člověk přece zvítězil a nepřítele spoutal:

Čas drahou svou se řítí dál, však člověk přesně dělí na roky, dny a vteřiny tu jeho věčnou peřej, jak změřil planet cesty...!

Šly Hvězdy na pomoc i zlatý kotouč Slunce, i Země proměny, květ Jara, Zimy, Luna, to všecko s člověkem

šlo v zápas proti Času, jenž věčný všeho nepřítel, co žije, kvete, hoří, ať motýl nebo planeta, květ nebo prahor témě;

v něm každý útvar vesmíru svou zkázu jistou tuší, hrob, kam se jednou sřítí...! A proto jásotem se lidstvo rozhlaholí,

když z noci temnoty den zažehá se nový, když v noci mrazivé rok starý v skon se kácí, nad jeho stínem blednoucím rok nový slavně vstává,

v němž brzy s lidstvem zajásá i slunce v novém žáru a příroda se rozdýchá zas v novém sladkém jaru a květy usměje se!...

Snad je to iluse, jíž spíjíme se jenom. Čas dále unáší svým nezměněným proudem nás lidi, světla hvězd

i sluncí v Smrti kraje – však Iluse ta štěstím je a věčnou sílu dává i krásu, teplo životu, ba životem je sama:

Buď tobě sláva, Iluse, Naděje sladká matko, ó zdroji lidských štěstí! Rok nový zas je tu... Nuž od Ilusí spějme

k rozkoši Naděje a ku života štěstí!... Co šeptá Naděje? – Čím chví se duše moje? – Že s novým jarem rozkvete zas v nové květy země,

že v nitru mém se rozkypí zas nová síla tvůrčí a z květů plody zahoří a z mojí vůle činy, jež láska ozlatí mi!

A lidstva epopej zpěv nový rozezpívá, jenž bude smavější než staré bídy přízrak, že Lidskost vítězná

se snad už chopí vlády – i ten můj národ ubohý snad konečně se vzepne, ze mdloby k činu procitne a chlapsky probije se

přesilou starých nepřátel i zmetky vlastní krve k svobodě, k moci, k slávě...!