Jak ráje zlatý květ v mé duši sladce voní té noci čarovné a zvláštní vzpomínání, té noci mystické, když domů jel jsem loni, a světla benátská již zhasla v moře pláni.
Šla půlnoc Adrií, jež velkým tichem spala, a byl to taký klid, jak věčnosti či smrti. Jen lehkým šumotem se vlna rozšeptala, jak v rytmu precisním ji přída lodi drtí.
To byla zvláštní noc! Jak pro mne by jen byla...! Na přídě byl jsem sám, v kajutách všecko spalo, já stál tu jediný, a jen má duše zpilá ten zázrak viděla, a oko moje plálo.
Snad celý hvězdný svět žhnul na obloze tmavé, jíž sytá, hebká modř se měkce na mne smála, a myriady hvězd tak byly skvěle žhavé, že sněmem kosmickým ta slavná noc se zdála.
Loď tiše dýchala jen šeptem parostroje, jen vody sonata se v sladkých tónech chvěla, a v slasti blouznivé v tom tichu duše moje až samým ku hvězdám se v štěstí rozletěla...!
Jen světců blaženství, když ve tvář boží patří, se mohla rovnati má rozkoš extatická, já cítil, duše má že s hvězdami se bratří a tělu uniká ve vidma chimérická...
Tu v snění mého čar pad’ zásvit jitra šerý, a zlatou záplavou se slunce ohlásilo. Na lodi rozproudil se zase život sterý. Mně velkou lítostí se oko zarosilo...
Čím mohla duši mé být slunce jitřní sláva, jež vzešlo nádherné z vln lehce rozčeřených, a všednost turistů mu rouhala se žvavá...? Já ještě cítil jsem v svých nervech rozžhavených
kosmickou horečku té nevýslovné noci, jež pro mne vzplála jen, když všichni spali tupě. Já oči zavřel jsem a vůle prudkou mocí jsem dále sníti chtěl... Leč parník tiše supě
a páru pouštěje ze začeřených boků jel dále k severu... A já jsem skoro plakal a nechtěl uvěřit, že navždy mému oku noc zašla, jejíž čar mě ráje vůní zlákal...
Byl konec pohádky. Já domů se zas vracel v svou smutnou, malou vlast, jež slunce nemá, moře, a v melancholii se duch můj chabě kácel, v ten český smutek náš, jenž zná jen vztek a hoře,
v ten smutek zjitřený, v němž marně rvem si vlasy, proč stále malí jsme, otroci cizí moci, proč den je bez jasu, proč není víra spásy, proč zítřka beznaděj’ i klid nám ruší noci...
A denně bez konce mě touha k jihu pudí, tam dolů v slunce kraj, kde žíznivýma rtoma bych víno z Cypru pil a ženu tisknul k hrudi, vzduch moře věčně ssál – však umřít chtěl bych doma
Cookies on Poetry Cove